Nedávno jsem někde četl zajímavou myšlenku. Lidé by chtěli být nesmrtelní, ale když v neděli prší, neví co s volným časem. Vzpomněl jsem si na to, když se mi z ničeho nic poštěstilo mít v týdnu volné dopoledne. Najednou jsem se převlékal do běžeckých hadříků a nazouval kilometry osvědčené boty. Je fajn vozit všechno potřebné v kufru auta. Nikdy nevíte, kdy se to může hodit. Kolem desáté jsem tak zastavil u svratecké cyklostezky v Brně a nabral směr Novomlýnské nádrže. Na zádech lehký batůžek s litrem vody, dva gely, jednu tyčinku a lehkou větrovku. Hlavou se mi honila dvě čísla...42. 
Přesně tolik jsem chtěl uběhnout. Nikam se nehonit a někdy po obědě dorazit zpět k autu s maratonem v nohách. Rozhodl jsem se pro pohodlné a bezpečné tempo 5:30 a s myšlenkami kdoví kde jsem míjel Tesco a Olympii.. začínalo pršet. Do toho se přidával vítr a teplota kolem šesti nad nulou doplňovala nekomfortní počasí. Už na pátém kilometru mě to nebavilo.
Jedna půlka hlavy říkala "otočit" a druhá "pokračovat". Nakonec se ti dva nějak dohodli..otočil jsem v Modřicích a nabral směr Brněnská přehrada. Cyklostezka kolem Svratky je v pracovní dny liduprázdná a kolem oběda je radost po ní běhat. Už někde na úrovni Antroposu mě to vážně přestávalo bavit. V nohách sotva dvacítka a v kolenou čím dál častější píchání. V občance píšou proč to tak je... A byla zima...čím dýl jsem se snažil o rozvážné a stabilní tempo, tím větší mi byla zima... a ta kolena...
S vidinou případného transferu tramvají jsem pokračoval do Komína. Tam mě to už přestalo bavit úplně. Na hodinkách poledne... z oken restaurací a některých domácností voněly obědy a mě bolela kolena. To jsou chvíle, kdy si těžko zdůvodňuji proč to vlastně dělám. Otočka! K autu necelých deset a v břichu prázdno. Ráno jsem nejedl a tak jsem začínal pociťovat nedostatek energie a především hlad! A taky zimu.
Za pár desítek minut jsem ždímal promočené oblečení na parkovišti a s pohyby připomínajícími ochrnutí na půl těla jsem se soukal do auta. Nevadí mi, že jsem si 42 nezaběhl, nemůže to jít vždycky jako po másle. Dobrou zkušeností a ponaučením zároveň je, že když tělo nepustí, hlava nepomůže...
Odměnou mi byl vynikající oběd s nezapomenutelným výhledem!
Příště to klapne ;)
Na vlastní kůži zažil: Vítek