Ještě v srpnu to znělo jako dobrý vtip. Seděli jsme každý u svého počítače a přes hromadnou konverzaci vesele diskutovali o tom, co nás ještě do konce roku čeká. Najednou přišla řeč na zimní sezonu. Moc možností pro partičku běžeckých amatérů v zimně není... není?
Jakoby hříčkou osudu mě do oka padl poutač na jubilejní 50. ročník Jizerské 50 a nemohl jsem si nechat ujít popíchnutí všech ostatních. Reakce byly různé. Od "jsi se pomátl", což považuji pouze za rekapitulaci dříve řečeného, až po "do toho jdu", což považuji za momentální zatmění mysli respondentky. Pár týdnů uběhlo a na startovní listině přibylo několik "závodníků" z nichž většina ani běžky neměla. Je to prý v hlavě :D
Ještě v listopadu to znělo jako vtip...prosinec, leden...a sakra...
Někteří už poctivě trénovali, jiní stále nedisponovali vybavením. Vtipné to už nebylo. V půli ledna jsem poprvé vyjel na svých starých práskačkách, které mi pořídili rodiče někdy kolem 17 let. To už je celkem dávno. Přemýšlel jsem, jak se to dělá, abych pořád nepadal, jak se zatáčí a co bylo nejhorší, jak se zastavuje!
Vyjeli jsme i k několika (čti ke třem) společným "tréninkům". Ti, kteří měli nová prkénka, vypadali svěží i po delších kopcích. Jestli platí, že nové koště dobře mete, pak u běžek to zjevně platí násobně. Ty moje staré rachotiny ne a ne pospíchat. Píchal jsem jak jen dovedu a všichni mě ujížděli. To vážně nemám rád :) Padlo rozhodnutí... koupím si nové běžky. Po několika pokusech začátkem února pořídit běžky pro moji váhovou kategorii jsem propadl depresi. Jedna slečna v prodejně dokonce tvrdila, že na mě nejsou ani před sezonou. Už nežije...
Taky to vypadalo, že budu jediný čtyřstopý běžkař na Jizerské 50, protože většina běžně dostupných lyží byla váhově na cca 50kg. Logicky bych potřeboval jedny na nohy a druhé na ruce... Vyhrály běžky z půjčovny...2 dny do startu. Uf.
Pátek: Registrace, hotel, strategická příprava (pivo)
Sobota: přísný budíček a fofrem na start.
Něžnější část našeho týmu zvolila variantu 25km závodu a obě dvě už v 9hodin klouzaly ke startovní čáře. Start! Jakkoli se to zdálo nemožné...
Odstartovaly obě vlny 25km závodu a také následující desítka. Holky na startu zářily a odhodlání z nich sálalo tak, že když vyjely, odhodlání už bylo skoro v cíli. Přemýšlel jsem, jak moc to schytám, když jim pojedu naproti, ale za těch pár rýpanců to stálo. A navíc mě moc zajímalo, jak se na těch vypůjčených běžkách jede...Bavilo mě to tak, že jsem pak musel zpytovat svědomí, jestli jsem místo 20km neměl raději sedět u piva a šetřit se na neděli.
V cíli je vše zapomenuto...Obě dojely vyčerpané a po krátké chvíli zase usměvavé.
Neděle: konec legrace, jede se padesátka.
Někteří mazali v sobotu, jiní v neděli u odborníků. Tak jako tak to byla dřina. Na startu zněl z reprobeden tlukot srdce, který signalizoval blížící se hromadný úprk...Zatímco Kuba a Honza zmizeli jako pára nad hrncem, Petr nebyl s prací profi týmu spokojen a přemazával hned v prvním kopci. Rozhodl jsem se si to vytrpět a celé první stoupání odtáhnout na rukách. Beztak to profíci dělají stejně :)
Na jižní straně to vůbec nejelo. Stopa rozemletá od několika tisícovek běžkařů přede mnou a měkký sníh. Namazáno jsem měl evidentně univerzálním způsobem, tedy: do kopce dřina, z kopce dřina. Tady jsem si říkal, jestli to mám za potřebí... V půli závodu čekal kamarád a dobře hecoval! Tak to má být!
Žádné přemazávání. Cosi mě říkalo, že bude odvrácená strana kopce jiná. Taky že ano. Jak to v první půli nejelo, tak jsem si druhou půlku užil se širokým úsměvem. Doufám, že jsem tím okolní běžkaře moc neštval. Někteří měli evidentně opačný průběh... od úsměvu k nadávkám...Klouzalo to jak mělo, stoupalo to skoro samo a cíl se blížil. V jednu chvíli, někde kolem 39km, mě hlavou prolítlo "ty vole to pude!". Po sobotní projížďce jsem věděl, jak vypadá trať posledních 10km a kromě jednoho protivného stoupání jsem žádnou zradu nečekal. Občerstvovačka na Hřebínku byla ale skoro vymodlená. "Plný" sil jsem nabral směr cíl. Se skupinkou cca 15 běžkařů jsme se střídavě míjeli a zjišťoval jsem, že na krev se pojede do cíle i kolem celkového 3000 místa.
A tak se stalo. Poslední kopeček soupaž ze všech sil, pak dlouhý sjezd a nájezd do ne-ko-neč-né cílové rovinky. Jako kdyby šlo o bednu. Kde se to v tolika lidech vezme? Kdyby blbnul jeden, ale všichni se splašili a do cíle to hnali spurtem. Počítal jsem vlaječky na cílové rovince a polykal sprosté nadávky. Marně si snažím vybavit detaily. Vůbec nevím, jak jsem se do cíle dostal. Každopádně na doraz a dalších 100 metrů bych neujel. Jako bych to slyšel...no jo, chlapi...
V cíli už převlečení čekali Kuba s Honzou, kteří se s tratí napoprvé poprali v čase hodně pod 4 hodiny a jsem moc rád, že jsem se k nim přidal. No dobře...kousek pod 5, ale počkejte příští rok, dacani! Petr se k oslavám splněné výzvy přidal za pár minut...jak říkal: "je fajn, když v cíli někdo čeká".
Kdysi jsem tvrdil, že běžky ani omylem...beru zpět!
Tož děcka, jakou volovinu vyvedeme příště? Nějaké návrhy?
Na vlastní kůži zažili: Lucka, Verča, Kuba, Petr, Honza, Vítek