Nedávno jsem si prohlížel staré fotky z hor. Na každý z výletů mám řadu vzpomínek, ale některé vždy vyčnívají. Jsou něčím jiné, něčím zvláštní, něčím nezapomenutelné.
Na jeden takový jsem se z jara 2012 domluvil s tatem (čti „s tatem“). Vybrali jsme si jeden ze srpnových víkendů a celkem blízkou oblast Severních vápencových alp. Cesta do Ennstálských alp je příjemná. Za Vídní jste coby dup a po rychlostní S6 to taky pěkně sviští. Z Brna jsme urazili 350km za necelé 4 hodiny.
Nebylo nám líto jednoho dne dovolené, a tak jsme si užili páteční dopoledne při pomalém výstupu z doliny. Cestou jsme míjeli cedule s nápisy naznačujícími nebezpečí polomů a padajícího kamení, ale přesto jsme s opatrností pokračovali. Osobně jsem musel být opatrný víc než obvykle. Díky nešikovnosti jednoho z kolegů jsem totiž sotva dva dny před odjezdem přišel o špičku palce na levé noze. Víkend v Alpách jsem však oželet nedokázal. Musel jsem vzít za vděk klasickými sandály, které se do hor podobných rozměrů hodí spíše jako přezůvky. Coby přezůvky jsem sbalil pevné trekové boty a šlapali jsme!
Nástupní dolina Hartelsgraben začíná kousek od vesnice Hieflau. Údolí řeky Enže je tu překrásné i nebezpečné současně (především pro vodáky).
Někdy po poledni jsme stanuli dostatečně vysoko na to, aby nám začalo být žíznivo. Počasí nám zatím přálo a tak jsme vzali za vděk jedním pivečkem podaným rukou pastevce, který před svou salaší hostil přátele vlastními sýry a pálenkou. Jelikož jsme nátury družné, došlo i na vzájemnou ochutnávku. Nabídli jsme klobásku a domácí pálenku za což jsme byli odměněni vynikajícím sýrem. I přes přátelskou atmosféru jsme za chvíli opět vyrazili na cestu. Do sedla, ve kterém jsme chtěli nocovat, nám zbývalo ještě pár hodin cesty.
Do setmění bylo ještě daleko a už jsme polehávali v úzkém a kamenitém sedýlku s překrásným výhledem na Hochtor a chatu Heßhütte, ze které se běžně na Hochtor nastupuje. „Večeře musí být teplá“ zaznělo za mnou. Ano, člověk s sebou sice táhne několik kilogramů jen proto, aby si mohl ohřát třenčianské pátrky s fazolí, ale pokud musí, tak musí... Uvařili jsme, pojedli a zalezli do stanu. Bylo ticho jako v hrobě! Divný pocit.
Dříve než jsme zvládli tvrdě usnout, začal se zvedat vítr. Zvedal se, zvedal, a jak se tak zvedal, bral s sebou i náš stan. Vůbec mu nevadilo, že v něm ležíme. Za chvíli jsme oba drželi jeden nosný prut stanové konstukce, takže jsme se ani nemohli modlit (pokud bychom dovedli) aby do nás nepraštilo. Bouřka jak bič! Za hodinku bylo po ní, a tak jsme zkontrolovali, zda nenapáchala škody na stanu. Uf, ok.. Chvíli pak trvalo než vyprchal adrenalin, ale nakonec jsme se dobře vysokohorsky vyspali.
Ráno nás čekal krátký sestup k chatě a pak krásná ferata na boční hřebínek. Místy byl docela exponovaný, takže jsme našlapovali rozvážně. Ony ty sandálky taky nejsou kdo ví jak stabilní... Den jsme pojali docela odpočinkově a jelikož jsme našli pěkné místo k noclehu, přesunili jsme prostředky z fondu „ubytování“ do fondu „občerstvení“ a udělali jsme na chatě hezkou útratu. K večeru jsme (jak jinak) uvařili pro autobus poláků, a poté co jsme vše ve dvou snědli, nás od dalšího dne dělil jen zasloužený spánek.
Batohy jsme ráno ubytovali na chatě a po rychlé snídani (fond ubytování/občerstvení) jsme vyrazili do stěny. Pohodlná ferata vede až na zlom skalní stěny, která pak mění směr hřebene. Jakmile se přehoupnete přes levý (myslím, že jižní) okraj hřebene, přechází ferata ve velmi exponovanou pěšinku ve stěně kolmo padající několik set metrů do doliny. Tenhle kousek je na morál i v dobrých botech :)
Na konci pěšiny jsme potkali dva Holanďany, kterým jsem vyprávěl historku o chudém chlapci z předměstí malého města ležícího v zemi zvané „Jižní Morava“, který, ač velmi chudý, nade vše miluje hory. I přes to, že nemá na pořádnou obuv a chodí jen v sandálkách, podniká různé výpravy aby ukojil svůj vysokohorský chtíč. Do té doby jsme se domníval, že tata nevládne žádným světovám jazykem. Jakmile oba Nizozemci poodešli, nazval mě volem, což značilo, že všemu dobře rozumněl...
Vrcholu jsme dosáhli s úsměvem.
Tentýž den jsme sestopupili kolmou skalní stěnou přímo do ennstálské doliny, ke nás čekal kočár a několik kilogramů jídla, které jsme s sebou celou cestu vláčeli. Posilněni jsme se vydali na cestu k domovu. Museli jsme. To proto, abychom mohli zase někam vyrazit!
na vlastní kůži zažil: Vítek, Pedro