VELKÝ ZÁŽITEK V MALÝCH KARPATECH

28.01.2015 11:20

    Nestává se často, že se zakoukám do kouta někde v Alpách natolik, že ještě v den „objevení“ dané lokality plánuji výstupovou trasu. S kopcem ve Vysokých Taurech se to stalo. 3246 metrů vysoký vrchol Ankogel a jeho sousedé mě zcela učarovali. Jen ať trochu přimrzne a vyrazíme. Byl konec dubna, a tak jsem spolu se svými spolusnílky plánoval prodloužený víkend v alpském stylu. Jako vždy jsme nastudovali výstupy, sestupy, možnosti noclehu a stravy a už jsme nemohli dospat.

Neděle:

    Proběhlo několik dopoledních telefonátů se všemi, kteří chtěli jet. „Budeme 4! Ideální stav.“ Sbalil jsem 70ti litrový batoh se vším, co jsem v ještě zimních Alpách mohl potřebovat. To máte: spacák, žďárák, karimatku, mačky, sněžnice, sedák, karabiny, odsedku, kyblík, prusíky, cepín, sluneční brýle, benzínový vařič a bůh ví co dalšího. Není třeba opakovat mnohokrát řečenou větu, že věcí je vždycky o něco víc, než se vejde do jakkoli velkého batohu. Podle toho to také vypadalo. Všechno muselo ven a nastalo přebalování do úspornější formy. Spát jsem šel pozdě v noci, ale nedalo mi to a podíval jsem se ještě na předpověď. Sněžilo, chumelilo a nemělo to být jinak.

Pondělí:

    Probudil jsem se a honem jsem pospíchal k počítači. Z konvice už nějakou dobu stoupal sloupec páry, ale já jsem seděl jako přikovaný k monitoru. Stupeň lavinového nebezpečí 3-4. „Proč?“ Následovaly chaotické telefonáty kamarádům, kteří měli stejně jako já svá zavazadla pečlivě sbalená a připravená v předsíni. „Nemá to cenu. V Alpách, Dolomitech, na Triglavu a leckde jinde má dál sněžit.“ Tak zněl závěr dopoledních diskusí. Co s prodlouženým víkendem? „Tatry? Copak tam nesněží? Zatím ne.“ Honza doporučoval Ošarpance a jejich blízké okolí. Odpoledne jsem opět vybalil batoh a přehodnocoval výbavu pro potřeby pohybu v mnohem méně zasněžených horách.

Úterý:

     Meteorologové jakoby věděli, že jsme jako alternativu vybrali právě Tatry. Odborníci složitě popisovali, jak tlaková níže způsobí, že se proudění vzduchu nějakou dobu nedá do pohybu a jak bude ve výšce 1000-2000mnm takzvaná deka. „Nebudeme přece tři dny na chatě“? Jakoby toho nebylo dost, volal švagr, že se třese zimnicí, kterou způsobuje horečka. Tak jsme byli tři. „Na které pohoří budeme stoupat?“ Po dalších telefonátech jsme rozhodnutí odsunuli na pravé poledne. Měli jsme vyrazit druhý den, ale pořád jsme netušili kam.

Úterý, odpoledne:

    Volal Honza. „Co kdybychom jeli na kola? Do tisíce metrů bude jakž takž hezky.“ Musel jsem telefonátem uzavřít informační trojúhelník, abych zjistil, že kolo provozuschopné v horském terénu máme dva ze tří. „Co s tím? Přece teď neodpískáme dlouho plánovaný víkend?“ V tom jsem si vzpomněl, že mi táta před časem věnoval starší horské kolo. Pravda je, že ho věnoval mojí ženě, ale…následovalo několik dalších telefonátů. Cestou domů z práce jsem nakoupil brzdové špalíky, lanka, náhradní duše a jal jsem se bicykl připravovat na přejezd. Přejezd z Bratislavy směrem na sever. Přejezd Malých Karpat.

Středa:

    Prognóza nebyla nejpříznivější. Stroj byl již nějakou dobu v důchodovém věku a k lékaři už dlouho nezavítal. To odpoledne jsme se rozhodně nenudili. Opravou přehazovačky to začalo a zásahem do ložisek hlavového složení to zdaleka nekončilo. V pozdějších večerních hodinách si dosavadní nebajker Jan přijel pro kolo. „Že by to opravdu vyšlo?“

Čtvrtek:

    Vlak do Brna jel v sedm. Mohli jsme jet až v půl osmé, ale raději jsme si nechali rezervu. Hned na nádraží jsme zjistili, že každý z nás chápe slovní spojení „na lehko“ úplně jinak. Honza to vzal zodpovědně a s ohledem na jemu známý profil tratě zvolil dvacetilitrový cyklobatoh a ultralehký spacák v brašně na rámu. Oproti tomu Jan, který měl naštěstí nad zadním kolem nosič, měl na zádech poctivou čtyřicítku a na nosiči zimní péřák. „Nastupovat!“ „Kontrola jízdenek“. „Moment, vy to máte až do Bratislavy? Tenhle spoj končí na lesné (dvě zastávky od hlavního nádraží).“ „To nám pane průvodčí nevadí. Máme kola, a půlhodinovou rezervu. Bez problémů to stihneme.“ Vystoupili jsme tedy na Lesné a poprvé šlápli do pedálů. Honza vyjel kopeček od nádraží jako první. Držel jsem se ho. Jsme ve městě, ještě se tak ztratit. „Ale kde máme Jana?“ Po chvíli se novopečený bajker Jan vyškrábal na most nad železniční zastávkou, ale příliš hezky nerozprávěl. Jakmile se totiž opřel do pedálů, povolil léty prověřený řetěz na provizorním kole a jednoduše praskl. Uslyšeli jsme i názor, že nikam nejede, protože to tak má asi být. „Ne! Ale jak z toho ven?“ Byl čtvrtek, 1. května, půl osmé ráno. Rychlík do Bratislavy měl odjíždět v 8:07 a všechny obchody, kde bychom mohli koupit náhradní řetěz, byly v tento sváteční den zavřeny.

https://img1.rajce.idnes.cz/d0102/9/9762/9762125_0f40905dccaa19b37799737777707d3e/images/DSCN2762.jpg?ver=2    Těžce zkoušené bývají někdy naše drahé polovičky. Jedna z nich, probuzena mobilním telefonem mého přítele, po pár minutách prohledávala dílnu, aby mohla ihned sednout do auta a rychlostí profesionálního jezdce finské rallye přivézt náhradní řetěz a spojky. Následoval patnáctiminutový přesun na kolokoloběžce. „Snad přijede včas!“ Vzhledem k tomu že měl vlak odjíždět za deset minut, jsem nechal kolo klukům na nástupišti, aby ho naložili do přistaveného spoje a pospíchal jsem na parkoviště. Cestou jsem několikrát koukal na hodinky, abych věděl, jak dlouho to trvalo. „Ahoj Evo! Díky, ahoj.“ Více slov jsme, myslím, nestihli. Do odjezdu zbývalo 5 minut, poklus nástupiště trval tři. „Jo, jsem ve vlaku!“  Batohy jsme pohodlně usadili na rezervovaná místa a započali servisní úkon. „To by mě zajímalo, kdo ten řetěz poveze. Váží alespoň kilo.“ Honza nesouhlasil. Kupoval prý řetěz třísetgramový. „Dobrý den, kontrola jízdenek.“ „Dobrý den! Paní, prosím Vás, kolik si myslíte, že tohle váží?“ Následoval nechápavý úsměv ve tváři paní průvodčí. „Asi tak kilo.“ Vypadala celkem rozhodně. Odevzdali jsme jízdenky ke kontrole a pokračovali v servisu kola. „Víťo, kolik je tam spojek?“ Podíval jsem se do sáčku s převodovými články a napočítal jsem tři. Honza se rozesmál. „Tak pánové, máme tři náhradní řetězy.“ Použili jsme jednu spojku. Přihlížející slečna v cyklodresu „Kolem pro život – vítěz závodu“ nejspíš příliš nerozuměla tomu, co že se nám to vlastně děje. Ale my ano. Jedeme ven!

    Bratislava, Hlavná stanica. Východní sousedé prominou, ale vzpomněl jsem si na Bělehrad. Nějak příliš se mu okolí hlavního nádraží podobalo. Nasedli jsme na kola a začali ukrajovat výškové metry směrem k Bílému kříži. Cestou jsme míjeli spoustu cyklistů se startovními čísly na prsou. K příležitosti prvního máje se konal závod do vrchu. Některé z cyklistů jsme i s batohy na zádech předjeli. Chvíli nám trvalo, než jsme pochopili příčinu. Jeli to po kdoví kolikáté.

    Za Bílým křížem jsme se konečně od davů odpoutali a pokračovali dál po hřebenové červené značce. Ještě jsme si nevšimli, že je tato magistrála pojmenována po generálu Rastislavu Štefánikovi. Až později nám to za překvapivých okolností docvaklo. Počasí nám opravdu přálo, na což jsem v nejednom stoupání pomyslel. Postupně se před námi otevíraly výhledy na převážně zalesněný hřeben Malých Karpat. https://img1.rajce.idnes.cz/d0102/9/9762/9762125_0f40905dccaa19b37799737777707d3e/images/DSCN2779.jpg?ver=2

    S přibývajícími kilometry se projevoval způsob, jakým kdo z nás pojal balení batohu. Každé kilo je v takových kopcích cítit. Navíc při pomyšlení na číslo, které na mě křičí váha v koupelně, jsem chápal, proč jedu tak strašně pomalu. Stoupání po karpatských pěšinkách v sedle kola a s batohem na zádech je zážitek, při kterém vzpomínáte na různá slova. Napadají mě například: úchvatné, nezapomenutelné, večeře, odpočinek, a konečně „na lehko“. Za doprovodu početné družiny kurtizán jsme se vyškrábali na Čertov kopec. Protože jsme se jasně dohodli, že pod kopcem končíme dnešní putování, nikam jsme nepospíchali. Koukat bylo na co, tak jsme tedy koukali. Proč se vrchol jmenuje Čertov kopec nevíme, zato tušíme, kudy čert jistě na kole nejel. Sjezd do sedla k tábořišti Čermák totiž vyžaduje trpělivost andělskou. Jak se k takovému sjezdu postavit čelem mě Honza předvedl. Poté co se opět zvedl, jsme pokračovali bez pádů až k pohádkovému tábořišti. Tam jsme konečně ocenili velikost vláčených batohů. Ukrývaly tolik různých dobrot, že až oči přecházely. Nejvíc koukal Honza, který se opravdu sbalil úsporně. Řízky, vařič, ešus, klobásy, uzené, víno a slivovička. Ve skle.

Večer u ohně uteče vždycky jako voda. Byl to dlouhý den.

Pátek:

    O co delší byl předchozí den, o to kratší byla noc. Těm, kteří neměli teplý spacák, to ani moc nevadilo. Na přelomu dubna a května ještě sem tam přimrzne, což se nám na Čermáku potvrdilo. Ráno jsme uvítali, že batohy skrývají další dobroty a uvařili jsme polévku (vejce jsme nepřidali, byla dostatečně Magická). Se sluncem vysoko nahoře jsme se vydali na cestu. Zdolali jsme několik pěšinek, lesních cest a hle, plot obory. Jako kamzíci jsme zdolali i zmíněný plot. Byla za ním nádherná cesta po vrstevnici. Vedla oborou, která každou chvíli něčím zaujala. 

    Sluníčko nás pěkně pohánělo a výhledy do okolí povzbuzovaly k výkonu. Přes Horný vrch, Sedlo Skalka, Sedlo Uhliská  a Sklenou Hutu jsme dojeli na Amonovu louku, kde nás čekalo příjemné překvapení.  Krajem louky přímo před námi přeběhla skupinka vysoké.  Jednoznačně jsme se shodli na tom, že to byli sobi. Ale jak se dostali až na jih Slovenska? Teorie o jejich přechodu přes Polsko, Beskydy, Bílé Karpaty až sem byla těžko uvěřitelná. Doma z nás pak měli legraci, že nepoznáme mladé jeleny nosící parohy v lýčí. Chvíli jsme na louce poseděli a posvačili. Zásob bylo hodně, tak proč si nedat.

     S vidinou točeného piva v obci Buková jsme sedli na kola a uháněli jsme dál po červené. Sjezd z Červené hory byl technický a poněkud strmější. Pochopil jsem to, když jsem ležel pod kolem v potůčku vedoucím přes cestu. Pád se obešel bez zranění a mohli jsme pokračovat. Z cyklomapy bylo jasně patrno, že je v obci hostinec. Piktogram půllitru nemůže být nic jiného. Jakoby Honza tušil, že budeme později pospíchat, naplánoval trasu tak obratně, že jsme se hostinci obloukem vyhnuli. Dlouho mě trvalo, než jsem si to uvědomil, a když se to stalo, sjeli jsme už tak daleko pod kopec, že už návrat nepadal v úvahu. Chvíli jsme se věnovali opravě (demontáži) blatníku na Janově retrobajku a vydali se opět na cestu.

            

    Lesní pěšinka, pokud je bahnitá, může pěkně vycucat zbytky síly. Na jejím konci někde poblíž Dolní Rakové jsem uvítal odpočinek na pařezu a doplnění energie. Nerad, ale musel jsem zpět do sedla. Vydali jsme se kolem potoka Raková a pokračovali kolem něj, dokud zcela nezmizel. Cestou jsme minuli pramen, ze kterého jsme chtěli doplnit tekutiny. Nedoplnili. „Nu co, blížíme se do Dobré Vody a ta snad bude k pití.

    Byla. Jedenáctistupňový Zlatý Bažant ji ale trumfnul. S mračny v zádech jsme dojeli do centra obce a vzali za vděk zastřešenou zahrádkou místní restaurace. Cestou jsme potkali mládence venčícího dvě kozy. Byl oděn do RAP stylu, což v kombinaci s venčením koziček působilo jako masáž pro naše bránice. Těsně po nás přijel autobus a z něj vystoupila skupina vandráků. Zamířili rychle pod střechu. Lilo jako z konve. Nad Dobrou Vodou se potkaly dvě bouřky a dlouho jim trvalo, než se domluvily, která z nich je silnější. Opravdu jsme to neplánovali, ale museli jsme posedět. Překvapilo nás, že měli v nabídce pizzu mnoha druhů. Například selskou se salámem a bramborami. Riskli jsme to a vyplatilo se. Bez pořádného základu bychom další průběh večera neustáli se ctí. Celkem sedmkrát jsme zvažovali odchod, ale pořád pršelo. V jednu chvíli to vypadalo na pauzu, tak jsem se vydal hledat místo k noclehu. Nic převratného jsem tedy rozhodně nenašel. Místní servírka nám za mrzký peníz nabídka ubytování, s čímž jsme obratem souhlasili.

    Čekali jsme na ni opravdu dlouho, ale ani po hodině nebyla zpět, jak slíbila. Nedá se nic dělat, klíčů od penzionu jsme se nedočkali.  Dali jsme na radu místních a podnikli náročný noční přesun na fotbalové hřiště. Spát pod tribunou bylo dostatečně punkové i pro nás.

Sobota:

    Vzbudil mě divný zvuk. Jakoby někdo piloval nebo brousil. Postupně jsem rozeznal, že Jan mění duši, kterou při nočním přesunu obětoval. Přišel si nás zkontrolovat místní klubový funkcionář, kterému stačil příslib, že po sobě nezanecháme nepořádek a zase odešel. Drobně mrholilo, tak jsme moc neotáleli a vypravili se na cestu. Ve snídani z místní samoobsluhy nechyběl ani koláč a nakoupená kojenecká voda předznamenávala, že dnes žízeň nebude. Jakmile jsme si ale všimli, že přímo přes cestu od nás je opravdu silný pramen „dobré vody“, museli jsme se nákupu PET lahví zasmát. „Vzhůru na cestu!“ Asfaltovou cestou jsme stoupali dolinou až do sedýlka Ostrá úboč. Ten den mě to jelo opravdu parádně. Stálé stoupání do mírného kopce navíc po pevné cestě, to mě baví! Jan na tom tak dobře nebyl. Prochladil si koleno a každé tvrdší tempo cítil. Pořád do kopce (asi 8km) jsme nabírali výšku, abychom ji pak v okamžiku ztratili rychlým sjezdem do Brezové pod Bradlom. Sjezd to byl i přes nepříznivé deštivo vážně parádní.

    Náměstí v Brezové nás vítalo cukrárnou. „Sedneme si ven, ať vidíme na kola.“ Touto větou jsme se odsoudili k chladným sedačkám plastových židlí. Mokří jsme už byli, takže pár kapek navíc nevadilo. Jak jsme tak popíjeli teplé nápoje, začalo se dít cosi nečekaného. Na náměstí přijížděly vozy s diplomatickou značkou a spousta policistů tyto vozy doprovázejících. „To vypadá.. jdu se podívat blíž, něco vyfotím…“ „Sundej si alespoň tu kuklu, ať tě nezastřelí.“ Volal na mě Honza. Chvíli to trvalo, ale prezidenta Slovenské Republiky jsem si vyfotil ze vzdálenosti více než krátké. Osobně bych mě k němu tak blízko v žádném případě nepustil. Situaci jsme se zasmáli ještě víc, když jsme si uvědomili, že jsme výročí úmrtí generála Štefánika oslavili poutí po turistické magistrále nesoucí jeho jméno a to v celé její délce. Z Bratislavy až do místa generálova rodiště. 

    Posíleni diplomatickým rozměrem naší výpravy jsme opět sedli na kola. Pršelo a tak jsme další pokračování směrem do Bílých Karpat odložili na příště a se zaťatými zuby jsme nabrali směr Myjava. Silniční přesun bolel hlavně Jana, který s každým šlápnutím cítil poraněné koleno. Na nádraží nás pobavila replika památníku z Bradla, který připomínal májskou pyramidu. Odtud zřejmě název města Myjava. Dlouho jsem pak hledal, kdy při svých cestách táhli Mayové přes Slovensko, ale nenašel jsem žádnou zmínku. V tomto ohledu mají nejspíš historické prameny ještě mezery!

Návrat jsme patřičně oslavili v duchu předchozích dní. Na kolech, za městem, v lesích, u ohně.

Bílé Karpaty, těšte se! Příště jedeme za Vámi!

 

 

 

na vlastní kůži zažil: Jenda, Honza, Vítek 

Diskusní téma: VELKÝ ZÁŽITEK V MALÝCH KARPATECH

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

CESTY

12.10.2018 12:44
    Nedá se nic dělat. Podzimní hory mají své nezaměnitelné kouzlo. Nejen že podzim kreslí horské hřebínky nepřebernou paletou barev, ale pěšinky jsou takřka liduprázdné. Když k tomu přidáte pozdní babí léto, samy se naskládají věci do kufru a lusknutím prstu jste pod...
04.10.2018 11:59
    Není to jen tak! Na dovolenou s dětmi se dá jet kamkoli, ale když chcete, aby to bavilo děti i vás, dá to trošku přemýšlení. Volba padla na slovinské jezero Bohinj. Vybavenost kempu Zlatorog, dostupné oblázkové pláže a křišťálově čistá voda slibovala dostatek vyžití pro děti a okolní...
04.09.2018 09:20
    Dlouho jsme si nikde nedali pořádně do těla. Tím spíš, že jsem si pár neděl poležel s nohou nahoře a na nějaké bikování nebylo ani pomyšlení...respektive pomyšlení by bylo, ale to je tak všechno. Jako malej kluk jsem se těšil na pořádnej výlet někam do hor. A stalo...
30.01.2018 11:58
  1) Zbaviť sa nepotrebnej záťaže. Prezidentské volebné lístky, hodinky a päť pracovných dní nechat za chrbtom.   2) Vyniesť krídla na štartovaciu plochu Od parkoviska v ústí doliny rúbaniskami a lesom cez Holý vrch na južný hrebeň Baranca, väčšinu zimných...
26.10.2017 20:18
    Já vám dám, že nemáte čas sportovat! Máte toho moc? V jednom kuse sedíte u počítače nebo snad v autě? A mám vás! Auto má kufr a v kufru je dost místa na jarmilky, červený trenýrky a vasilo. Pokud jezdíte hodně autem, není nic jednoduššího, než si trvale vozit hadříky v kufru...
21.10.2017 13:38
    V uplynulém týdnu jsem si uvědomil, že když se o člověku ví, že mívá blbý nápady, začne přitahovat ještě blbější nápady ostatních. "Mám takový podpeřinový sen, přeběhnout hřeben Malé Fatry", napsal Marek a mně bylo jasné, jak to dopadne...     Dva dny...
22.08.2017 21:16
    Dlouho jsme nikde pořádně nezabloudili, natož pak na kole. Minulý víkend se to naštěstí podařilo změnit. Jak by ne, když se v Tišnově konal další, v pořadí již čtvrtý ročník orientačního závodu horských kol Bludný kruh!      Proč to dělám? Říkal...
01.07.2017 10:57
    Jednou jsem si řekl, že nebudu slavit narozeniny. Tedy ne obvyklým párty způsobem. Od té doby každý rok vyvedeme v kruhu "spřízněných" nějakou klukovinu. Minulý rok to byl červnový výstup na Glockner s tatem, rok před tím "cesta za pokladem" kdy ješte na nádraží kluci...
25.04.2017 15:24
    Velikonoční čtvrtek jak se patří. Přeplněná parkoviště supermarktetů a na dálnicích kolony kam až oko dohlédne. Vydali jsme se na cykloskok do Velkých Karlovic, kam nám cesta z Brna trvala snad tři hodiny. Kola v kufru a těžká noha na plynu... i tak jsme dorazili až před...
21.02.2017 20:25
    Ještě v srpnu to znělo jako dobrý vtip. Seděli jsme každý u svého počítače a přes hromadnou konverzaci vesele diskutovali o tom, co nás ještě do konce roku čeká. Najednou přišla řeč na zimní sezonu. Moc možností pro partičku běžeckých amatérů v zimně není......
28.12.2016 09:05
    Jako už každý rok i letos jsem se nemohl dočkat posledního adventního víkendu. Tedy toho předvánočního. Pravidelný SetUp tohoto víkendu je: obchody narvané k prasknutí, marast na silnicích, inverze, všeobecná panika z nadcházejících svátků a... na horách...
15.12.2016 13:10
    Už pár týdnů se snažím odolávat obecnému tlaku spojenému s blížícím se koncem roku... není to žádlá sranda. Z každé výlohy kouká vousatej dědek v červeném pyžamu a z rádií hrají populární předvánoční hity. Nejvyšší čas zmizet někam na hory. Ty jsou před koncem roku...
05.11.2016 09:44
    Na podzim, kdy nejeden malíř sahá po palatě teplých barev, mě to táhne do hor ještě víc než kdykoli v průběhu roku. Po sezóně se kopce zcela vylidní a hory jsou klidné, nostalgicky klidné. Abychom do té nostalgie příliš nezabředli, nebudeme se na ně koukat z okna domu ani auta, ale...
13.10.2016 21:35
    Nedávno jsem někde četl zajímavou myšlenku. Lidé by chtěli být nesmrtelní, ale když v neděli prší, neví co s volným časem. Vzpomněl jsem si na to, když se mi z ničeho nic poštěstilo mít v týdnu volné dopoledne. Najednou jsem se převlékal do běžeckých hadříků a nazouval...
04.10.2016 12:09
    Je úterý, dva dny jsem se skoro nepohnul. Bolí mě nohy... nevím, jak se vyhnout schodům, které na mě čekají cestou do práce….     Podobné myšlenky má asi většina přátel, se kterými jsme o víkendu zakusili dobrodružství jménem Biatec Race...
03.09.2016 07:55
    Dalo by se říci "do třetice všeho dobrého". Letos se totiž konal již třetí ročník orientačního cyklomaratonu dvojic s názvem Bludný kruh. Nemohl jsem se dočkat, až namažu řetěz a šlápnu do pedálů. Ono to není jen tak... Letos jsem toho moc nenajezdil a tak jsem měl oprávněné obavy....
29.08.2016 15:00
    Je to malý sen. Sednout ve dveřích domu na kolo a za pár vteřin stoupat vysokohorskou pěšinou směrem do míst, které obývají svišti a možná ještě o kousek dál. V takovém prostředí máte velkou šanci, že se z vyjížďky vrátíte totálně utahaní, možná odření, ale 100%...
07.08.2016 08:08
Co se dá stihnout za jedeno odpoledne a následující dopoledne? Tygří výlet po Vysočině!     V pátek v odpoledne jsme i s koly nasedli na vlak v Tišnově a za necelou hodinku vystoupili v Bystřici nad Pernštejněm. Lilo jako z konve!      Do sedel kol se...
12.07.2016 11:16
    Přemýšleli jste někdy nad tím, jak překvapit rodiče? Sem tam určitě ano a sem tam vám jeden nebo druhý rodič trochu pomůže. Tentokrát zavolala mamka, aby se se mnou podělila o lišácký plán. Tata bude za nedlouho slavit šedesátku, tak mu chtěla připravit „malé překvapení“. Když řekla...
29.05.2016 15:24
    Čím jsou pro mě hory? Zdánlivě jednoduchá otázka, na kterou jsem tentokrát hledal odpověď v pohoří Hrubého Jeseníku.     V pátek po práci bylo nesnesitelné dusno. Kolo jsem měl v kufru auta stojícího před kanceláří a doufal, že si ho...
19.05.2016 19:32
    Pokud se už jednou někdo rozhodne alespoň rekreačně sportovat, začne si klást různé cíle. Jak se cíle zvyšují, roste i míra očekávání a často i zklamání. Pokud nedovedete očekávat zdravě, je lepší neočekávat vůbec. To se pak budete divit, co se vám všechno...
21.03.2016 21:27
Stane se, že víte... Někdy ale stačí, když tušíte!      V pátek kolem desáté večerní jsme si mysleli, že víme. To jsme ještě ani netušili. Neplánované odjezdy na poslední chvíli totiž skrývají spousty dobrodružství. Hledáte batoh, pak boty a když už všechno najdete, nemáte...
29.02.2016 12:29
    Zimní radovánky mají poslední dobou poněkud divný rozměr. Minulý týden jsem potkal pána v šortkách a tričku s krátkým rukávem a to je, moji milí, pořád únor. Namísto sáňkování a běžkování nám tak zbývá netradiční zimní kratochvíle,...
04.01.2016 10:11
    Přiznejte se, kdo by nechtěl strávit silvestrovský večer někde na horách!? Představíte si vyhřátou chalupu a za okny hromady sněhu? Možná, ale věřte, že to může dopadnout úplně jinak. Letos jsme silvestrovské oslavy přesunuli na Slovensko do Strážovských vrchů.  ...
14.12.2015 10:35
    Zimní hory mají mnoho podob. Od sjezdovek věhlasných lyžařských středisek až po opuštěná zákoutí vedlejších dolin. Tentokrát jsme se vydali tichými, opuštěnými dolinami. Navštívili jsme rakouský Hochschwab.      Výhodou tohoto dvoutisícového pohoří...
1 | 2 >>