S jídlem roste chuť! Jestli jste o tom snad někdy pochybovali, pojďte na krátký výlet do míst, kde v létě slunce nezapadá.
Před pár měsíci se mě dávný přítel Louka opatrně zeptal, jestli se smířím s rolí náhradníka na severské expedici. Nevěděl jsem, kolik budu mít v létě času a jestli vůbec, ale souhlasil jsem. Týdny odpadávaly z kalendáře a v mailu mi přistála potvrzená letenka do Trondheimu. Transport z letiště jsme nemohli mít lepší, když jsme kolem půlnoci za typického severského nezápadu slunce přijížděli k řece Nea, kde jsme poprvé pochopili, že se ke spánku musíme donutit… ve tři honem do spacáku.
Ranní přesun do švédského přírodního parku Rogen byl sice více než 200km po okreskách, ale díky až kýčovitým výhledům ani nevím, jak jsme se tam tak najednou ocitli. Nakoupit zásoby, zaplatit povolenku na ryby, půjčit lodě, ujistit se, že máme „dost“ piva a hurá na vodu! Jakmile jsme se k ní tedy po super sobí tajgotundračce (ekvivalent polňačky) dokodrcali.
Vedoucí výpravy Pøk měl celkem ambiciozní plán, který čítal na deset přenosů lodí mezi jezery a nemalou vzdálenost, kterou jsme na klidné vodě museli upádlovat. Na klidné? A co ten protivítr první polovinu týdne?
A pak už to znáte, jezera, rybaření, kochačka, ráno kaše, v poledne ryba, večer ryba na jiný způsob a tak pořád dokola. Obvyklé polední menu? Pstruh se pstruhem.
Každou chycenou rybu jsme prve oslavovali douškem slivovice, ale brzy nám došlo, že by to takhle nešlo a začali jsme uctívat pouze ty snězené. A že jich bylo!
Severní cestu menší skupinou jezer vystřídala vodní plocha švédského jezera Rogen, aby pak přešla v říční systém Reva, který nás spolehlivě dovedl až do norského jezera Revsjøen. Na tamní písčitou pláž budu vzpomínat hodně dlouho. Ne, to není ona :)
Řeknu vám, člověk si musel vybírat mezi úžasnými a ještě úžasnějšími místy k táboření.
Ještě že tak, ono to pádlování se přejí skoro tak rychle jako pstruzi, okouni nebo lipani, kterých jsme nachytali tolik co za předchozí životy všichni dohromady. Ale ty "západy"! Tady (u nás) aby člověk utíkal na kopec jako splašená herka ve snaze stihnout alespoň pár minut slunce nad obzorem... Tam (u nich) si to focení stihnete i užít.
Několik dní prostého života uteklo jako voda, po které jsme pluli. Ještě když jsem seděl doma na zápraží a pokukoval jsem po rybářských prutech, měl jsem nutkání hledat pádlo.
S jídlem roste chuť! Třeba i chuť brodit se mokřinami s lodí za zády a pořádným vakem přes ramena...
Tenhle výlet, jak zaznělo cestou zpátky, byl vyváženou směsicí vůně kouře, ryb a dobrodružství…
Na vlastní kůži zažili: Pok, Marek, Louka, Vítek