Bludný kruh 2016 - orientační cyklomaraton
Dalo by se říci "do třetice všeho dobrého". Letos se totiž konal již třetí ročník orientačního cyklomaratonu dvojic s názvem Bludný kruh. Nemohl jsem se dočkat, až namažu řetěz a šlápnu do pedálů. Ono to není jen tak... Letos jsem toho moc nenajezdil a tak jsem měl oprávněné obavy. Naštěstí se nám podařilo na týden zavítat do vysokohorských podmínek italského Livigna, kde se nohy trochu protáhly. Zbývalo sehnat parťáka. Přítel Louka, se kterým jsem prožil oba dva předchozí ročníky, už neprojevil dostatek odholání a poslal mě k šípku, takže vzniko dilema. Naštěstí jsme se dali dohromady s šílencem ještě o kousek větším (promiň Pavouku :).
Namazat řetěz jsem říkal, že? Odpoledne před závodem jsem zavítal k parťákovi do cykloservisu, aby mi ten řetěz trošku namazal a lehce seřídil kolo. Asi po hodině různého povolování šroubků jsem nabyl dojmu, že v sobotu nikam nejedu. Rozhodně ne na tomhle kole. To máte, čepy, tlumiče, přehazovačku, patku, středové složení, ložiska, pláště... Díky ochotě nejen jeho, ale nakonec i jeho přátel jsme sehnali dostatek nutných náhradních dílů (v pátek kolem šesté odpolední). Podařilo se!
V sobotu ráno jsme se opět potkali na startu a odhodlání nám stříkalo z uší :) Tenhle závod je krásný v tom, že se může přihodit cokoli. Teď nemyslím prořízlé pláště nebo utrženou přehazovačku. I tohle potkalo některé ze závodníků a moc jim to nezávidím. Cokoli v tomto případě znamená, že nikdy nevíte, jestli přijedete v první vlně nebo někde před koncem. Stačí malá nepozornost, špatně trefená odbočka, nevhodně zvolená trasa a rázem je po ambicích. S Pavoukem jsme si jasně rozvrhli úkoly. Budu hledat cesty v nafasované podrobné mapě, pokud to bude potřeba, on pak na každém stanovišti označí kleštěmi naši kartičku, která poslouží jako kontrola projetí všech checkpointů.
První bod jsme málem neuhodli. Bylo mi divné, že mně notoricky známá Výrovka vypadá na mapě jinak než obvykle. Bylo to dáno podrobností mapy. Vydali jsme se kupředu a už v prním kopci jsme poznali, že stačí malá odchylka od správné pěšinky a rázem se setřou jezdecké rozdíly. Z Výrovky jsme i tak odjížděli s malinkým náskokem a nabrali kurs směrem k Deblínu. Tam jsme se ještě potkali s dalším z týmů. Pak byl checkpoint na Drápelkách. Krásný sjezd Řezníkovou zmolou! Nahoru do Řikonína už to taková pohoda nebyla. Na loukách nad železniční tratí jsme se sjeli s týmem Don Cidre, který s přehledem ovládl minulý ročník. Od té doby jsme jeli prakticky stále spolu. Nemělo cenu se pokoušet ujíždět. Cestou vzhůru ze Skryjí se poprvé začalo projevovat nastavené tempo. Křeče ve stehnech se sem tam přihlásily o slovo. Následoval sjezd, který je na chvíli rozehnal. Přes Maňovou, Bozinku a Doubravník jsme dorazili ke kopci na Křížovice. Vyjet by se to dalo, ale za jakou cenu? Ano, za cenu dalších křečí. Byl čas na první gel. Není to sice gastronomické potěšení, ale funguje.
Vytlačili jsme kola vzhůru loukou, kde čekala kontrola s občerstvením. Banány a ionťák přijdou vhod. Díky! Veděli jsme, že jedeme v čele a cestou jsme pohledem kontrolovali dlouhou louku, jestli někdo netlačí za náma. Rychle jsme vyrazili dál. Krásná cesta nás zavedla až na Hrádky. Malinko jsme museli improvizovat, protože jsme cestu dvakrát ztratili, ale co jsme neztratili byl směr. Hrádky jsou krásný skalnatý útvar uprostřed smíšených lesů nad Chlébským. Poetické místo! Křeče! Jakmile jsem se musel, díky vlastní blbosti, proběhnout círka 200 metrů ke kolu a zpátky, abych přinesl zapomenutý kontrolní ticket, chytly mě a nechtěly pustit. Nadešel čas magnesiové pochoutky. Když chytají křeče do nohou, nikdy se nepokoušejte zpříma stát. Nemá to cenu :)
Za chíli jsme seděli v sedle a sjezdem do Žlebů křeče ustaly. Jedna z posledních kontrol byla na plácku za kostelem/hřbitovem, kde se schylovalo k obřadu. Rychle pryč! S pocitem, že taky každou chvíli umřu, jsme tušili směr k základně. Přes Strhaře a krásné údolí Kozárovského potoka jsme dorazili na poslední check point do Rašova. Cestou na tento bod jsme vedli debatu o tom, kde si to rozdáme o pořadí na bedně. Chvíli jsme se hecovali, ale když jsme zjistili, že už pojedeme jenom z kopce a posledích pár set metrů městem, zachovali jsme chladnou hlavu a dohodli se, že se kvůli pořadí nehodláme zabít. Cestou z Rašova do Lomnice (po červené) je to i tak dost o hubu a po asfaltu z Lomnice už to byl klasický vláček, kde zase trpěl jen ten první. Závodit v posledních tišnovských zatáčkách by mohlo být velmi nezdravé.
Cílovou pásku jsme tak protínali společně s týmem Don Cidre po 4 hodinách a 41 minutách společné dřiny. Jen malou chvíli po nás dorazili kluci "Nebuď chvílu" a pak už se do cíle sypaly další a další týmy. Většinou se všichni usmívali a užívali si dobrý pocit ze zdolání letošní rychlé a vyhlídkové trasy. Oproti minulým ročníkům byla sice technicky jednodušší a nedosahovala takového převýšení, ale kdo se zničit chtěl, ten to určitě udělal! Co bylo dál? Pivo, guláš, hudba, staří i noví přátelé a hlavě závodní afterparty!
Honzo, díky moc Tobě i všem ostatním, kteří přispěli k organizaci dalšího ročníku tohoto zážitkového počinu!
Marku, díky za super fotky!
Příští rok zase namažu řetěz...
Záznam trasy zde.
Na vlastní kůži zažili: Pavouk, Vítek a spousta dalších propocených dresů